Cvičením proti bolesti aneb proč miluju válec
Neděle podvečer, dvě mladé rodiny se vrací vlakem z výletu. Jejich čtyři dcery ve věku cca- 4-6 let se chovají hlučně. No, hlučně, spíš řvou tak, že jsou slyšet až do Prahy. Ale rodiče si v klidu povídají, vůbec je neslyší……. Tak tahle scéna včerejšího nepříjemného zážitku se mi vybavila, když jsem dnes ráno ležela na zemi a dělala si sebevyšetření. Abyste rozuměli : před a po “válcování” je potřeba se spojit s vlastním tělem, lehnout si na zem, zavřít oči a vnímat se, poslouchat se. Většina z nás to nedělá, neumíme to, někde v průběhu dějin se z nás tahle intuitivní vlastnost vypařila. Já jsem si naivně myslela, že to pro mě není problém, umím přece meditovat. Ne, tohle je něco jiného. Poslouchat svoje tělo, které na nás kříčí jako ty děti ve vlaku a my ho neslyšíme. Položit se na zem, zavřít oči a vnímat, kde co není v harmonii, je to tak jednoduché. Pak si udělat pár “válcovacích” cviků a znova sebevyšetření – fakt je to lepší! A hlavně – člověk se pak cítí hrozně dobře!
Vžycky potřebuju dostat do vědomí, PROČ se to tak děje. Jako dítě jsem s touhle otázkou byla tak otravná, že moje babička nazvala jeden cestopis : Výlet se slečnou PROČ
Lidské tělo mě do smrti nepřestane fascinovat. Ten, kdo tuhle biochemickou laboratoř vymyslel byl geniální. Věda pořád přichází na nová a nová spojení mezi psychikou a fyzickým tělem. Jeden z nedávných objevů je ten, že systém povrchové fascie funguje nezávisle na signálech z mozku! A to se při anatomických pitvách vrchní vrstva háže do kýble s kůží! Zajímají nás přece orgány! A tak jsem neměla ani ponětí, proč mě brní noha, myslela jsem, že je to mobil v kapse (ale proč mi brní v metru, kde není signál a vlastně tam ani mobil nemám….? To na mě řvala fascie v místě budoucí bolesti, stejně jako řvaly děti ve vlaku ). Ono totiž tělo komunikuje mezi buňkami, orgány a klouby na elektrické nebo vibrační úrovni skrze pojivovou tkáň, bohatou na vodu. A pokud je tkáň dehydratovaná vlivem stresu nebo dlouhotrvajícím opakovaným pohybem (viz článek Cvičením proti bolesti 1 ), jsou svalové kontrakce opožděné nebo zpomalené ( v podstatě “slabé” ) a začínají bolesti, které se později stávají chronickými. Jestliže obnovíme hydrataci pojivové tkáně, zlepší se pohyblivost organismu.
Jenomže když jsou buňky chronicky odvodněné, ani vypití oceánu nevrátí tekutiny do tkání. Dehydrované buňky si totiž myslí, že okolní nehybná a nezahuštěná tekutina je toxická, a proto raději zůstávají žíznivé, než by se napily. Pokud se však tkáň stimuluje pomocí povrchových technik jako je “válcování“, mohou vstřebat a využít vypitou vodu k produkci mezibuněčné tekutiny. Obnova organismu je úžasná věc a tohle je jedna z nich : z dehydratované tkáně se stává zdravá a hydratovaná tkáń. A proto miluju válcování a lidské tělo mě nepřestane fascinovat!
